Activist to DeActivist
Performance
2023
Bielsko-Biała
Aktivismus není něco, co člověk dělá „tak napůl.“ Často do toho jde naplno. Aktivismus se dotýká každé součásti jeho života, a tak není příliš složité se dostat do fáze, kdy vykřičníky začnou střídat otazníky. Syndrom vyhoření není v aktivismu nic neobvyklého. Tento problém se dotkl i mé osoby, kde jsem pomalu ale jistě přestával být aktivní v hnutích a má aktivita a zájem o společenské problémy se měnily v žal a pocit, že už je vše ztraceno.
Tato performance sloužila jako terapeutický nástroj, kde jsem se s (nejen) klimatickým žalem pokusil vypořádat. Psaním hesel na bannery jsem tvoril kolem sebe spirálu, která se přibližovala stále blíž a blíž k mému místu. Hesla směřovala ode mě do prostoru, ale přiležitostně, a čím dál častěji, zde přibývali otázky směrem ke mně: Proč se to děje? Oni to nevidí? Proč se smějí, když já mám chuť brečet? Má to celé smysl?
Po dokončení spirály až úplně ke mě byly všechny otázky vysbírány a odhozeny, jako symbol vypořádání se s těmito problémy. Samotná performance nebyla onou terapií, jako spíše příprava, díky které se mi podařilo přestat vidět pouze tmu.
[EN]
Activism is not something one does "half-heartedly." People often dive into it fully. Activism touches every aspect of their lives, making it easy to reach a point where exclamation marks begin to turn into question marks. Burnout is not uncommon in activism. I, too, faced this issue, as I slowly but surely became less active in movements, and my engagement with societal issues shifted into sorrow and the feeling that everything was lost.
This performance served as a therapeutic tool where I attempted to cope with (not only) climate grief. By writing slogans on banners, I created a spiral around me, drawing closer and closer to my position. The slogans were directed outward into the space, but increasingly, questions aimed at myself appeared: Why is this happening? Don’t they see it? Why are they laughing when I feel like crying? Does any of this even make sense?
Upon completing the spiral all the way to my spot, all the questions were gathered up and discarded, symbolizing a release from these burdens. The performance itself was not the therapy, but rather the preparation that allowed me to stop seeing only darkness.